Situace pro Ženy

Snad každá žena se v životě ocitla v situaci, která ji více či méně nebyla příjemná. I v mém životě jich několik bylo…
Jeden z nejnepříjemnějších a bohužel dlouho trvajícíh “zážitků” byl ten, že od mých asi 13 let mě pronásledoval muž z našeho sousedství. Trvalo to několik let a mělo to různou intenzitu a můj život to činilo značně nepohodlným. V té době neexistovaly zákony, které by umožnily na takového člověka podat trestní oznámení a tak jsem to já, mí rodič i kamarádi řešili různými způsoby. Žádný bohužel nepomohl. Mým pronásledovatelem byl muž, kterému v té době bylo něco přes třicet. Žil se svou matkou a já jsem, bohužel, byla jeho “životní láska.” Zjevoval se znenádání: před mým domem, před školou, po volejbalovém tréninku před stadionem…. Někdy šel tiše celou cestu vedle mně, někdy kousek za mnou, někdy na mně mluvil a pokoušel se o kontakt,někdy se mně dokonce snažil dotknout. Bylo to nesnesitelné. Moje maminka se mu snažila domluvit, můj tatínek se mu pokoušel vyhrožovat, mí kamarádi se pokoušeli o všechno možné. Někdy jeho sledování byla denodenní záležitost, jindy si dal na pár dnů či týdný pauzu. Situace zašla tak daleko, že jsem musela oslovovat cizí lidi na ulici a žádat je o pomoc. Nakonec se mi rodiče rozhodli, že vše nahlásí na policii, ale bylo to k ničemu. Bylo jim řečeno, že dokud mi můj pronásledovatel nic neudělá, pak oni nemohou nic dělat. Takže tohle trvalo několik let a potom….potom jsem byla konečně vysvobozena. Zavřeli ho do psychiatrické léčebny, kde si pobyl asi rok,po propuštění vše pokračovalo znovu, následoval další pobyt na psychiatri, další pronásledování a pak mi bylo 18 a já se odstěhovala z domu…

Další zvlástní zkušenost byl ta, že jsem jednoho dne ve schránce objevila tlustou obálku od neznámého odesílatele. Byl to 20ti stránkový dopis z vězení. Psal mi někdo, koho jsem neznala, ale kdo očividně znal mě a taky znal moji adresu. Popisoval mi svůj příběh, svoje dny ve vězení a dopisy jsem dostávala pravidleně každý týden více než rok. Samozřejmě jsem nikdy neodepsala. Nebylo to tak, že by mně někdo přímo ohrožoval, každopádně ten pocit, že mi domů píše nějaký vězeň nebyl moc příjemný.

Když jsem se žila v New York City moje nepříjemné zkušenosti byly bohužel obohaceny o několik dalších. New York je město, které jsem milovala a milovat vždy budu. Cítila jsem se v něm relativně bezpečně, ale samozřejmě tak velké město má i stinné stránky. Zvykla jsem si na téměř každodenní oslovování cizími muži. Někteří byli vrátní, které jsem míjela na cestě do práce, prodavači a lidi, se ktrými jsem prohodila pár slov a za ty roky jsme se téměř stali přáteli.. Byli i takoví, co se prostě nedali odbýt. Jeden z těch co si opravdu pamatuju, byl mladý muž, který mě oslovil v mém sousedství a snažil se mě přesvědčit, abych si s nim někam vyrazila. Nestačilo říct, ne, nestačilo ani to, že jsem vdaná a že namám zájem. Nepomohlo, že jsem byla milá, ani že jsem byla nepříjemná, ani to, že jsem neustále zrychlovala, až jsem se dala do běhu. Sledoval mě až k mému domu. Tak tak jsem stihla vběhnout do domu a zabouchnout před ním dveře. Před mým domem stál ještě hodiny a vyptával se na mně správce i sousedů. Dokonce se dostal i do domu, ale naštěsti mě nenašel. Asi nemusím zmiňovat, že v období, které následovalo po tomhle incidentu, jsem se hodně bála vycházet z domu….

Jeden z nejhroznějších zážitků, které mě v NY potakal, byla jízda prázdným metrem v neděli dopoledne. Byla jsem ve vagóně sama, jediným dalším spolujezdcem byl muž. Situace, které jsem se vždy snažila vyvarovat….
Ten muž se na mně velice zvláštně díval. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale jeho pohled mě doslova pálil. Několikrát jsem se na něj spěšně podívala a pořád jsem nevěděla, co na jeho pohledu je tak zvláštní a pak jsem si toho všimla… Nebyl to jeho pohled, bylo to co dělal, když se na mně díval. Ano, kalhoty měl rozepnuté a mně se najednou naskytl pohled na něco, o co jsem určitě nestála. Hrozně moc mě to vyděsilo, nebyla jsem schopná pohybu. Hned při příští zastávce jsem vyletěla z metra jako střela. Třásla jsem se po celém tělě a nevěděla kde jsem. Okamžitě jsem zavolala svému manželovi, který mě uklidňoval a navigoval domů.

Žádný muž, žádný člověk nemá právo druhého omezit, dostat ho do situace, kdy se cítí ohrožen, nepříjemně, trapně či jakkoliv nepohodlně.
Většina žen je zvyklá na pozornost ze strany mužů a někdy je i příjemná. Nikdo však nemá právo nabízet ,co není žádáno, co není opětováno, co není chtěno.

Submitted by Marika

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *